Krkonoše - Z Harrachova na Sněžné jámy

Když se řeknou Sněžné jámy (prolog)

Hned na úvod tohoto článku si troufám říct, že Sněžné jámy patří k tomu nejkrásnějšímu co můžete v Krkonoších spatřit. Nevěříte mi, nebo myslíte, že snad kecám? Dobrá, nebudeme to zdržovat a vezmu vás rovnou na další (v pořadí již čtvrtý) výlet. :-)

Když Mumlava není Vltava

Na dnešní výpravu vyrazíme z Harrachova kolem řeky Mumlavy, která nám protéká přímo po naší pravici kousek od Harrachovy cesty, na níž se zrovna nacházíme. Řeka nám hraje svoji přírodní symfonii složenou ze zvuků vln a peřejí. Vážně podezřívám Bedřicha Smetanu z toho, že při skládání jeho slavné Vltavy čerpal inspiraci právě zde. Jenže svízel byl v tom, že Mumlava není zase až tak moc známá, proto později celé dílo raději přejmenoval na  Vltavu, protože přece Praha, hele, koukej, viď... Ať tak či onak, tento říční orchestr je grandiozní! 

Necháváme se unášet líbivými tóny řeky, občas si odskočíme ke břehu, kde pořídíme pár fotek.  Zanedlouho se dostáváme k rozcestníku, který nás upozorňuje na žlutou značku, po které se vydáváme na sever směrem na Voseckou boudu, kde máme v plánu dát si něco na posilněnou.

Když s jídlem roste kopec

Jdeme tedy po žluté směrem nahoru, občas kolem nás projede cyklista, neboť tato stezka je cyklostezkou zároveň. Asi po půlhodinové chůzi se před námi vynořuje samotná Vosecká bouda a my se už celí nedočkaví těšíme na dobrý oběd. Přicházíme v pravý čas, jelikož nám pěkně kručí v břiše. Vzápětí už sedíme uvnitř, ládujeme do sebe guláš a dáváme si i jedno pivko. Skvělou atmosféru doplňuje zajímavý interiér chaty jako např. starý klavír, nábytek a nám se tady vskutku moc líbí. Jídlo je opravdu skvělé, porce jsou skutečně pro velké chlapy a my si to všechno vychutnáváme do posledního doušku. Po vydatné stravě ještě chvilku posedíme a můžeme pokračovat dál v naší dnešní výpravě.

Házíme na záda batůžky a už si to šlapeme nahoru po kamenném chodníčku. Je to stále pořádný stoupák, až si říkáme, že to po takovém obědě není vůbec fér. A proto dnes již podruhé (po Béďovi Smetanovi) nabýváme podezření, že stavitel Vosecké Boudy měl zřejmě sadistický smysl pro humor, když postavil  boudu s občerstvením v půli kopce. Naštěstí po pár stech metrech kopec dostává rozum a jsme nahoře. Najednou se ocitáme na cestě česko - polského přátelství, neboli červené hřebenovce. Paráda! 

Když hospoda není hospoda

Rychle kontrolujeme mapu a už si to hrneme směrem na východ. Začínáme mít příjemně vzrušující pocity, jelikož  se pomalu přibližujeme, ano - na Sněžné jámy. A zničehonic, kde se vzal, tu se vzal, přímo před námi na vrcholu nejvyšší  hory v širokém okolí, vidíme takový krásný domeček s červenou střechou a hnědou věžičkou. "Hospoda!" vykřikneme radostí, a už se zase vidíme jak do sebe klopíme další pivko po takovém brutálním stoupáku. V euforickém opojení  zrychlujeme tempo, ovšem posléze přichází rychlé vystřízlivění... Zjišťujeme totiž, že se o žádnou hospodu ani restauraci nejedná. Je to vysílač..., který stojí na samotném vrcholu Sněžných jam. No, nevadí, nedá se nic dělat. Stávají se přece mnohem horší věci, že? :-) Za pár minut už stojíme kousek od vysílače u zábradlí, jehož řetězy zabraňují pádu  do Sněžných jam, které se nyní nachází přímo pod námi. Jámy jsou vážně hluboké a pohled do nich je naprosto fascinující. Po chvíli se nám z toho začne točit hlava, tak se raději rozhodujeme sestoupit obchvatem po kamenné cestě, až na jejich samotné dno...

Když vstoupíš do propasti, propast vstoupí do tebe 

Vstupujeme tedy do námi nepoznané propasti samotné a před námi se začínají rozprostírat úchvatné panoramatické  pohledy na polskou část Krkonoš. Je to až neskutečně dechberoucí... 

Po celou dobu vidíme pod sebou rozsáhlá údolí, jezera, kopce a do toho všeho kolem poletují mračna, skrze která chvílemi prosvicuje slunce, jehož paprsky dopadají na celou tu nádhernou magickou scenérii. Mraky nám začínají stále více houstnout a my pomalu, ale jistě klesáme stále níž...

Následně jsme dole, oblaka již pokrývají většinu částí oblohy a kamenná cesta na některých úsecích musí být nahrazena dřevěnou lávkou, jinak by byl zdejší terén neprůchodný. My si však připadáme jako v pohádce a neustále se posouváme do nitra nejkrásnější oblasti Krkonoš. Ten domeček s červenou střechou (ano, tu rádoby hospodu) vidíme najednou nahoře a je od nás hodně daleko. A stále více ho začínají zahalovat temné mraky...

Když tě propast pohltí... 

Nic nás však nezastaví, nezadržitelně prostupujeme Sněžným údolím, mračna se začínají pomalu rozptylovat a vrcholky hor náhle prosvicuje slunce. Je to taková nádhera, až nám to totálně vyráží dech. Stojíme v němém úžasu, máme otevřená ústa a vstřebáváme tu okolní krásu. Posléze sahám po fotoaparátu a snažím se zachytit všechny tyto kouzelné okamžiky. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy si člověk uvědomuje tu obrovskou přírodní sílu, která ho prostupuje celým tělem, až do morku kostí. Nedá se to vůbec nijak popsat ani definovat, zde ani básník nenachází slova...

Když jezera promlouvají  

Mlčky se pomalu posouváme dál, všude kolem je až zlověstné ticho, zákony vesmíru přestávají hrát svoji roli a aniž bychom si to vůbec uvědomili, náhle se ocitáme na břehu Sněžného jezera. Posadíme se ke  břehu a nasloucháme jeho tichému vnitřnímu hlasu, kterému naprosto rozumíme. Občas na sebe hodíme upřené pohledy, které praví jediné  - jsme v pozemském ráji.

Když se v ráji čas zastaví 

Jsme v ráji, kde čas se úplně zastavil. Nacházíme se v místě, které je alfou i omegou, kde konec je počátek, kdy den je noc. Tam, kam lidské starosti tohoto světa neproniknou. Tady je prostor absolutního klidu a harmonie. Nevíme jak dlouho tady jsme, ale náhle procitáme jako z nějakého transcendentálního nekonečného snu a k velkému překvapení zjišťujeme, že sluníčko se nám mezitím trošku schovalo za skály, proto raději pokračujeme v cestě. S hřejivým pocitem se po pár stech metrech otáčím a pořizuji ještě jednu fotku na památku. To byla opravdu síla...

Nepřestáváme šlapat a po chvíli se nám znovu pomalu začíná vracet řeč. Máme v hlavě plno čerstvých zážitků, které nyní potřebujeme mezi sebou sdílet. Tento prožitek si odneseme až do věčného spánku, tím jsme si všichni stoprocentně jistí. Ještě se  naposledy nostalgicky ohlížíme a zpozorujeme, že Sněžné jámy za námi definitivně mizí...

Když kolem prostírá se temný les

Pokračujeme po zelené značce a znenadání jsme vtaženi do dalšího fascinujícího dějství této bizarní operety. Jsme v temném lese, jehož atmosféra má takovou intenzitu, že si připadáme jako v nějakém fantasy světě. Znovu se procházíme po dřevěných lávkách, slyšíme zpívat vítr v korunách starých stromů v jejichž stínech žijí duchové lesa. Občas se les rozestoupí a po levé straně se v údolí ukážou hluboká jezera. Kdo někdy četl Tolkiena, musí si myslet, že právě prochází temným hvozdem. :-)

Když pohádka končí 

Každá pohádka však jednou končí a my se pomalu dostáváme nakonec dnešního dobrodružství. Temný les se rozplynul a s lehkým vánkem v zádech vystoupáváme po modré stezce zpátky na červenou hřebenovku. Poté jdeme kousek po jejím hřbetu na východ a když se pak zanedlouho podíváme zpět, daleko za námi naposledy zahlédneme tu naši vysněnou hospůdku :-) pod níž se nachází zemský ráj.

Když za obzor slunce zapadá 

Sluníčko už máme na horizontu, příroda se chystá spát a my už to stáčíme doprava kolem Martinové a Medvědí boudy. Ještě se krátce naposledy zastavíme a poté kráčíme do Špindlu, kde na nás čeká večeře s ubytováním, spolu se všemi našimi lidskými starostmi a radostmi.

Když se řeknou Sněžné jámy (epilog)

Přátelé, opět jsme úspěšně dorazili do cíle. Dneska to byl naprosto výjimečný výlet, na který určitě do smrti nezapomeneme. Sněžné jámy patří skutečně k tomu nejhezčímu, co můžete v Krkonoších spatřit. Už mi věříte?