Startrails, aneb příběh jedné fotky

Startrails, aneb příběh jedné fotky

Startrails, aneb příběh jedné fotky

Zrodil se nápad

Jednoho letního dne jsem se procházel po mé oblíbené stezce kolem vrchu Náklo a jako vždy se na chvíli zastavil  u tří soch, které zdobí vrchol samotný. (O vrcholu Náklo jsem napsal samostatný článek, odkaz zde.) Když jsem stál naproti sochy knížete Svatopluka, všimnul jsem si, že prostor za jeho zády směřuje přímo na sever. V ten moment mi v hlavě bleskla myšlenka: “Nad Svatoplukem se roztočí všechny hvězdy!” Byl to tak vzrušující pocit, že na zpáteční cestě k domovu se mi před očima točil celý vesmír a začal jsem pomalu celou věc plánovat. 

Co je to Startrails?

Určitě teď některé z vás napadlo, že jsem se možná zbláznil, v lepším případě, jak že jsem to tím roztočením hvězd vlastně myslel... No, nechť je to jak chce, určitě vám dlužím vysvětlení.

Vydejme se tedy na chvíli do vesmíru a představme si naši planetu Zemi, jak se neustále otáčí kolem své osy. A pokud tu osu protáhneme od severní polokoule směrem nahoru, bude mířít se zanedbatelným rozdílem přímo na hvězdu Polárku. Pro lepší pochopení jsem přidal obrázek níže.

Z toho vyplývá, že pokud pozorujeme v noci hvězdy, vidíme Polárku stále na jednom místě a díky rotaci Země, máme pocit, že se ostatní hvězdy pohybují kolem ní.  Ve skutečnosti ovšem nepřímo pozorujeme pohyb zemské rotace a všechny hvězdy jsou stále na jednom místě. Tedy samozřejmě, že nejsou, ale jsou od nás vzdálené tak daleko, že jejich pohyb za náš celý život nedokážeme vůbec pozorovat. A to je teď pro nás zásadní - rotace Země kolem své osy. Nyní se zkuste na chvíli vžít do role fotografa, kterého napadne, že by chtěl ten veškerý pohyb hvězd (tedy správně tu zemskou rotaci) vyfotografovat! A právě tomuto se přesně říká, ano - STARTRAILS.

Jde to vůbec vyfotit?

Jde. A abychom to všechno zvládli, budeme k tomu potřebovat a muset učinit několik věcí. Použít stativ, aby se nám foťák ani nehnul, dálkovou spoušť, vyfotit po sobě přibližně sto fotek s dlouhými expozicemi a pak to všechno složit dohromady. Zní to složitě? Možná trochu ano, ale není to taková hrůza, jak to na první pohled vypadá a dá se to všechno zvládnout. Takže teď vám povyprávím příběh jedné takové fotky. Pohodlně se usaďte a jdeme na to.

Den, kdy jsem fotil Startrails

Musel jsem několik dní čekat, neboť abych mohl vůbec začít, potřebuji oblohu bez jediného mráčku a také je vhodné, aby tu noc nesvítil Měsíc. To zjednoho prostého důvodu - musí být vidět co nejvíce hvězd. A jednoho krásného dne jsem se takové křišťálové oblohy dočkal a s nadšením se do toho pustil. Popíšu vám nyní v časové ose, jak to všechno probíhalo. 

16:00 - Zjišťuji předpověď počasí. Aplikace mi ukazuje, že do půlnoci má být jasno, poté přibývání oblačnosti. Další dny už má být pouze polojasno, takže se rozhoduji, že do toho dnes půjdu.

18:00 - Jsem doma a začínám si chystat fototechniku. Nesmím na nic zapomenout, takže všechno pokládám vedle sebe na koberec. Vím, že budu fotit spoustu dlouhých expozic, proto nabíjím rovnou dvě baterie, které následně vkládám do externího bateriového gripu. Foťák mám Sony A7III a volím objektiv Sony 24 - 105 se světelností f4 (v té době jsem světelnější objektiv neměl). Beru si také dálkovou spoušť, do které dávám nové tužkové baterie. Nesmím zapomenout stativ, bez něj bych si ani neškrtnul, dále beru čelovku a pro jistotu ještě malou baterku. V noci se určitě ochladí, takže přibaluji ještě mikinu. Kontroluji funkčnost fotoaparátu a všechno ukládám do batohu. Mám  sbaleno a jsem připravený vyrazit.

19:00 - Nasedám na kolo, házím batoh na záda a vyrážím směrem ke kopci Náklu.

19:10 - Je mi jasné, že to bude dlouhá noc, proto zastavuji na místní benzínce, kde kupuji čtyři pivka v plechovce a přihazuji je do batohu.

19:30 - Přijíždím na místo činu a pomalu se začínám rozhlížet po okolí. Přemýšlím, kam přesně postavím stativ s fotoaparátem. Pro přesnější orientaci vytahuji telefon a spouštím kompas, abych zjistil, kde je sever, protože přesně v tom směru bude večer vidět Polárka. Dále si vytvářím pomyslnou přímku, na kterou musím umístit Polárku, sochu Svatopluka a před něj stativ s foťákem. Pořád u toho kontroluji kompas dokud je světlo, představa, že bych musel stativ přemisťovat za úplné tmy se mi vůbec nelíbí. Doufám, že kompas ukazuje správně a Polárka se večer ukáže přesně tam, kde si myslím. Zároveň nastavuji objektiv na nejširší ohnisko 24 mm a snažím se co nejlépe zakomponovat do záběru sochu s oblohou.

20:20 - Myslím, že mám zatím hotovo. Teď budu muset asi dvě hodiny čekat než se setmí a objeví se hvězdy. Počasí mi zatím přeje, obloha je bez jediného mráčku. Než se však pustím do samotného focení hvězd, napadá mě, že se můžu zatím věnovat focení samotné sochy za postupného stmívání, abych ji tam v pozdějším skládání fotek mohl vložit. Nemám totiž absolutně tušení, zda půjde socha v noci vůbec vidět. Každých 15 minut tedy pořizuji jednu fotku Svatopluka pro případ, že mi v noci v té tmě nadobro zmizí.

22:00 - Začíná být pomalu tma a na nebi se objevují první hvězdy, netrpělivě vyhlížím Polárku…

22:30 - Objevila se Polárka a k mému velkému zklamání zjišťuji, že je o kousek více vpravo než jsem původně předpokládal. Nezbývá mi tedy nic jiného, než v té tmě celý aparát asi o metr posunout. Už ale nevidím pořádně na sochu a pokud ji nasvítím svítilnou, nevidím zase Polárku… Jsem z toho trochu frustrovaný. Nakonec zhasínám svítilnu a přeexponovávám záměrně celou scénu, abych na displeji foťáku viděl alespoň siluetu sochy, poté zase kompenzaci expozice snížím na původní hodnotu a vidím i Polárku. Jde to docela blbě, ale nakonec to vypadá, že se mi to touto metodou zhruba podařilo. Mám tedy znovu zakomponováno a opět fotím sochu samotnou ze stejného důvodu jako předtím, neboť teď už zcela určitě vím, že v té tmě tam vůbec vidět nepůjde. Tentokrát si už ale musím sochu nasvicovat baterkou. Předchozí fotky Svatopluka jsou mi teď totiž úplně k ničemu, když jsem musel pohnout zase s foťákem.

23:00 - Je úplná tma. Mám nafocenou sochu a teď zkouším vyfotit první zkušební snímek samotných hvězd. Fotím na manuální expoziční režim a nastavuji čas na 30 sekund, clonu co nejmenší na f4 a ISO 800. Zdá se, že celý snímek je hodně podexponovaný, proto zvyšuji ISO na 1600 a cvakám. Vypadá to mnohem líp, ovšem všechny hvězdy jsou rozmazané. Automatické ostření (autofokus) naprosto selhává, absolutně neumí zaostřit na samotné hvězdy, proto přepínám na manuální ostření, zaostřuji na nekonečno a pořizuji další fotku. Přibližuji na displeji fotku na největší možné zvětšení a s hrůzou zjišťuji, že jednotlivé hvězdy jsou stále rozmazané. Mírně otáčím ostřícím prstencem zpět a zkouším cvaknout další obrázek. Znovu ho zvětšuji a vidím, že jsou hvězdy konečně ostré! Prstence se už ani nedotýkám a pro jistotu udělám ještě další dvě fotky. Hvězdy jsou pořád ostré, paráda!

23:30 - Beru do ruky dálkovou spoušť a přes wifi ji spáruji s foťákem. Poté ji začínám programovat tak, aby první fotka byla vyfocena za 10 sekund od zmáčknutí tlačítka Power, dále ať ponechá 30 sekund expoziční čas a vyfotí po sobě 240 snímků s 1 sekundovými časovými prodlevami. 

23:40 - Mám naprogramováno, všechno 100x zkontrolováno, mačkám POWER… Foťák začíná dělat svoji práci a já si uvědomuji, že teď už budu dvě hodiny pouze čekat jak to dopadne, není již cesta zpět, buď jsem to dobře nastavil, nebo ne… Kostky jsou vrženy.

23:42 - Zjistil jsem, že jsem se docela hodně zapotil a po zasloužené práci si potřebuji dát pivko. Vytahuji tedy jedno z batohu, usedám na nedalekou lavičku a s chutí si dávám hlteček. Na obloze stále ani mráček a vypadá to, že by snad vše mohlo nakonec dobře dopadnout…

0:00 - Slyším jak se z dálky přibližuje nějaké auto! “To ne!”, říkám si. “To nemůže být pravda. Jestli mi tady začne svítit všechno bude v pr….”

0:01 - A už vidím jak se přibližují světla. Zvedám se z lavičky a v pudu sebezáchovy si stoupám rovnou doprostřed příjezdové cesty. Jsem připravený ubránit své nynější teritorium za každou cenu!

0:02 - Auto se přibližuje a když jeho řidič zpozoruje jak stojím uprostřed cesty, zastavuje. V autě vidím dvě siluety, po podrobnějším zkoumání zjišťuji, že se zřejmě jedná o nějaký mladý milenecký pár. Svítí přímo na mě a pokud se přiblíží, jsem připravený jim celou situaci vysvětlit a požádat je, zda by jeli kousek dál, jelikož tady právě vytvářím umělecké dílo.

0:03 - Oni však stále stojí, svítí na mě a zákonitě si určitě říkají, že tam stojí nějaký psychopat, který je má v úmyslu stoprocentně zabít. Nikdo normální přece nemůže stát o půlnoci na Nákle uprostřed cesty. To musí být opravdu nějaký šílenec!

0:04 - Borec zařazuje zpátečku a otáčí se. Následně tam šupl jedničku a ujíždí pryč! Jupí! Zvítězil jsem a foťák dále fotí v nočním klidu a pohodě. Na oslavu vítězství vytahuji další pivko a spokojeně popíjím.

0:37 - Dívám se na oblohu a najednou něco letí směrem ke mně. A pořádně to svítí! “ISS”, vykřiknu radostí a kochám se jak vesmírná stanice těsně míjí Polárku nad sochou. Fotoaparát samozřejmě všechno zachytil a díky dlouhému expozičnímu času udělal z ISS dlouhou bílou čáru. :-)

1:00 - Od západu vidím blížící se mraky, což mě poněkud znepokojuje. Fotím teprve něco přes hodinu. V hlavě se mi vynořují pochybovačné otázky. Bude to stačit? Není to příliš krátká doba? Zároveň doufám, že se mraky opět rozplynou a obloha zase rozjasní.

1:05 - Mé obavy se naplňují, mraky už zakrývají téměř půlku oblohy a jsou již nad sochou.

1:06 - Rozhoduji se, zda mám ještě pokračovat ve focení a dospívám k závěru, že si dám ještě jedno pivko a nechám foťák fotit letící mraky, třeba z toho vyleze nějaká hezká fotka. A jak se později ukázalo, vylezla. :-)

1:30 - Začíná mi být zima, obloha je už celá poseta mračny, proto celou akci ukončuji.

2:00 - Mám sbaleny všechny věci v batohu, svítilnou ještě kontroluji zda jsem tady něco nezapomněl. Poté znovu usedám na kolo a pomalu vyrážím k domovu.

2:15 - Jsem doma, pokládám batoh na zem, dávám si sprchu, uléhám do postele a chystám se spát.

2:20 - Zjišťuji, že nemůžu vůbec spát.

2:25 - Vstávám z postele, otvírám batoh a vkládám paměťovou kartu z foťáku do počítače. 

2:30 - Otvírám všechny fotky v programu Adobe Lightroom a provádím hromadné úpravy.

3:15 - Všechny upravené fotky otvírám v programu StarStaX, který spojuje všechny jednotlivé fotky ve vrstvách do jedné. Nad sochou se začínají tvořit kruhy, jsem úplně u vytržení. Mám bez mraků nafocených kolem sta fotek a vypadá to, že to bohatě stačí!

3:20 - Vše je sloučeno a k mému úžasu to vypadá, že se to moc povedlo. Jenom socha je příliš tmavá…

3:30 - Otvírám Adobe Photoshop a v něm fotku s nasvícemou sochou, kterou jsem si nafotil, když jsem musel ve tmě přemístit fotoaparát. Pomocí vrstev ji vkládám do fotky se sloučenými hvězdami. Výsledek je perfektní!

4:00 - Dělám poslední celkové úpravy v Lightroomu. 

4: 30 - Mám hotovo! Jsem maximálně spokojený a šťastný. 

4:35 - Otvírám ještě jedno pivo a prožívám pocit naprostého uspokojení.

5:00 - Blaženě usínám. 

Přibližně o rok později - Píšu tento článek :-)

Shrnutí, aneb co že to na té fotce vlastně je

Tak a jsme u konce. Pokud se podíváme na výslednou fotografii, vidíme nasvícenou sochu Svatopluka nad jehož hlavou září uprostřed kruhů tečka. Ti z vás, kteří četli pozorně, určitě správně tušíte, že se jedná o Polárku, kterou jsem se snažil zakomponovat přímo nad Svatoplukovu hlavu. No, a ty kruhy kolem ní jsou dráhy ostatních jednotlivých hvězd, které se točí kolem ní (ano, už víme, že ve skutečnosti za to může zemská rotace) a právě díky tomu, že jsem pořizoval fotografie oblohy více jak hodinu z jednoho místa, zároveň jsem zachycoval i změny poloh hvězd na obloze. Pak už pouze stačilo sloučit všechny fotky dohromady a tramtarará - Nad Svatoplukem se roztočily všechny hvězdy. :-)